2022 Chvalský zámek úvodní řeč Jan Brodský

Vážení přítomní, počátkem ledna jsem měl tu čest Jitce Štenclové zahájit výstavu v pražské Viole – jakousi minivýstavu, ale napříč spektrem její tvorby. Uchýlil jsem se proto tehdy ke klíčovým slovům textů všech dosavadních teoretiků výtvarného umění, kteří fundovaně o tvorbě Jitky Štenclové napsali… Vzhledem ke svému původnímu povolání fotografa jsem si potom směle dovolil zmínit i jakousi paralelu „zrcadla světa“ – a měl jsem tím na mysli „zachycení okamžiků“ či událostí, neboť Jitka Štenclová jimi žije – ať těmi dotýkajícími se jejího já či bezprostředního okolí, tak oněmi vzdálenými, které se týkají nás všech, ač si to mnohdy neuvědomujeme, či si je nechceme připouštět. Vzápětí jsem však dodal, že v případě tvorby Jitky Štenclové se nejedná o pouhé narativní otisky světa, ale vždy o jejich niterná přetavení, jež situace umocňují díky vlastní symbolické řeči tvarů a barev, dotýkající se tak naší psychiky… Dnes však nemám v úmyslu dále citovat či parafrázovat tvorbu Jitky Štenclové z výtvarného hlediska… Chtěl bych hlavně zdůraznit, že sice stojíme uprostřed daleko větší výstavy než počátkem roku ve Viole, avšak oproti původním plánům se jedná o obrazy „pouze“ z poslední doby – to slovo pouze zařazuji záměrně, neboť se v současné situaci z tohoto výrazu stává obsahově nečekaně více a v kontextu časovosti potom vytváří další konotace… Obrazy Jitky Štenclové nikdy nebyly formální, jak by se někdy mohlo zdát. A nejedná se vždy ani pouze o záznam příhod, ale mnohdy o „stav věcí“ tušených, které sama hluboce prožívá – jak bylo již řečeno více či méně osobních, i více nadosobních. A skrze abstrahovanou realitu často upozorňující na nebezpečná lidská konání. To vše ale poskládáno v řádu universa, které nám dodává vnitřní sílu, naději – a za to Jitce poděkujme! Jan Brodský 28. 10. 2022