2019 Richard Drury text k Opavské výstavě Jak nahoře, tak dole

Jitka Štenclová – Jak nahoře, tak dole Přes různé kapitoly své tvůrčí dráhy, jako textilní výtvarnice a jako malířka, se Jitka Štenclová (*1952) věnuje hledání umělecké řeči schopné odkrývat a znáorňovat struktury, přeměny a hnutí, odehrávající se v lidské mysli a ve fyzické skutečnosti. Zákonitosti, souvztažnosti, ale i nepředvídatelnosti těchto jevů, se u autorky projevují především v jemných, uvolněně pojatých geometrických útvarech citově obohacených o spontánní dynamičnost, vnášející citový náboj do obrazové kompozice. Výstava Jitky Štenclové „Jak nahoře, tak dole“ v opavském Domě umění je koncipována v úzkém dialogu s duchovní pamětí bývalého kostela sv. Václava a dominikánského kláštera. Místo konání výstavy má pro autorku obzvlášť silný význam tím, že se v Opavě narodila a strávila své dětství, a také tím, že v Domě umění v roce 1998 uspořádala svou první soubornou přehlídku obrazů. Pokud autorčina první výstava v Domě umění představila hlavně malbu, její nová výstava vychází ze specifické řeči kresby a prostorového objektu s důrazem na myšlenkové propojování jednotlivých exponátů a na vzájemnou rezonanci mezi uměleckým dílem a jeho působivým prostředím. Svou výstavou nás Jitka Štenclová znovu vrací k otázkám lidsky univerzálním, přitom tak osobním, že jejich odpovědi musí člověk nejdříve hledat sám v sobě. Zde jasně poznáváme východisko autorčiny tvůrčí výpovědi, která spočívá především v odkrývání a znázorňování duševní roviny vnímání. Tento – lze říci – vnitřní způsob vidění umožňuje dokonalé propojování světa vnějších podnětů a sféry niterných reflexí. Dává vniknout celistvému obrazu, ve kterém vyváženě zaznívá rozum a intuice, hmatatelný řád a tušené promě-ny. Prostor takto vytvořeného uměleckého díla se stává nejen autorčinou symbolickou konfesí, ale i vstupní bránou pro představivost diváka. U autorky je příznačná stále se obnovující souhra mezi prazákladními principy světla, barvy a tvaru. Její obrazy na nás působí jako vitráže chrámu, skrze které proudí světlo z vyššího plánu vědomí. Tento prosvětlený stav je půdou hlubinné kontemplace ve smyslu výroku Voltaira: „Rozjímání je rozpouštění myšlenek ve věčném povědomí nebo čisté vědomí bez zpřed-mětnění, vědění bez myšlení, splynutí konečnosti do nekonečna.“ Pokud si uvědomujeme, že v autorčině výtvarném projevu je světlo a barva jedno a totéž, pak se blížíme k zásadnímu poznání, že se její kompozice neurčují hmotnými prvky tolik, jako energií samotnou. Ponětí o energii můžeme v díle Jitky Štenclové rozumět opravdu široce: může se jednat o záznamy proudění mentálních a emocionálních stavů, může se jednat i o vcítění se do vším prostupujícího dynamismu přírody a kosmu. Tím se pro ni a pro nás otevírá prostor důvěrných vizí, které se neurčují předem, ale přichází spontánně, přirozeně, neprogramově. Bytostně přesahová povaha těchto vizí v nás navozuje nejen představu o portálu do lidského nitra či o průhledu do vesmírné dálky, ale také pocit o polyfonickém vjemu naplňovaném hudbou a poezií. Rytmus, tóny, záře, výšiny, hloubky, pohyb, soulad a střetávání jsou totiž pojmy, které podmiňují autorčiny výjevy stejně, jako určují náboj hudební skladby či citovou naléhavost napsaných veršů. V souboru prací, které Jitka Štenclová představuje v Domě umění, se plně projevuje zmíněná tvůrčí podstata. Zde obzvlášť zřetelně pociťujeme odvěkou úlohu tvůrce jakožto člověka, který soustavně zaměřuje svou přemítající mysl nahoru do nedozírných nebes, a zároveň dovnitř, do neméně záhad¬ných poloh vlastního ducha „dole“ na zemi. Mezi těmito dvěma póly, tak zdánlivě odlišnými a přitom tak neodmyslitelně spjatými, se nadčasově rozprostírá vizionářské pole umění pradávného i současného. V návaznosti na tuto skutečnost jistě stojí za zmínku, že výrazným motivem této výstavy je kruhový či spirálovitý vír, mocný symbol věčné cykličnosti všech věcí. V autorčiných kresbách nacházíme v čiré podobě úžas nejen ze stále více poznávaných astronomických jevů, ale také pocit radostné naplněnosti z možnosti tyto jevy umělecky pojednávat. Při pohledu na nezaměnitelnou tvorbu Jitky Štenclové – a v přímé souvislosti s předchozí poznámkou – se nám vybavuje výmluvný postřeh amerického abstrakcionisty Marka Rothka, který řekl: „Malba není zobrazením zážitku, malba sama je tím zážitkem.“ Richard Drury