2017 Richard Drury úvodní slovo k výstavě v Nové síni

Svou výstavou „Na obloze a pod ní“ nás Jitka Štenclová znovu vrací k otázkám lidsky univerzálním, přitom tak osobním, že jejich odpovědi musí člověk nejdříve hledat sám v sobě. Zde jasně poznáváme východisko Jitčiny tvůrčí výpovědi, která spočívá především v odkrývání a znázorňování duševní roviny vnímání. Tento – můžeme říci – vnitřní způsob vidění umožňuje dokonalé propojování světa vnějších podnětů a sféry niterných reflexí. Dává vniknout celistvému obrazu, ve kterém vyváženě zaznívá rozum a intuice, hmatatelný řád a tušené proměny. Prostor takto vytvořeného uměleckého díla se stává nejen autorčinou symbolickou konfesí, ale i vstupní bránou pro představivost diváka. U Jitky je příznačná stále se obnovující souhra mezi prazákladními principy světla, barvy a tvaru. Její obrazy na nás – a podle mě nikoliv náhodou – působí jako vitráže chrámu, skrze které proudí světlo z vyššího plánu vědomí. Tento prosvětlený stav je půdou hlubinné kontemplace ve smyslu výroku Voltairea: „Rozjímání je rozpouštění myšlenek ve věčném povědomí nebo čisté vědomí bez zpředmětnění, vědění bez myšlení, splynutí konečnosti do nekonečna.“ Pokud si uvědomujeme, že v Jitčině výtvarném projevu je světlo a barva jedno a totéž, pak se blížíme k zásadnímu poznání, že se její kompozice neurčují hmotnými prvky tolik, jako energií samotnou. Ponětí o energii můžeme v Jitčině díle rozumět opravdu široce: může se jednat o záznamy proudění myšlenek a emocí, může se jednat i o vcítění se do vším prostupujícího dynamismu přírody a kosmu. Tak se pro autorku a pro nás otevírá prostor důvěrných vizí, které se neurčují předem, ale přichází spontánně, přirozeně, neprogramově a proto odněkud z hlubších rovin lidské psychiky. Bytostně přesahová povaha těchto vizí v nás navozuje nejen představu o portálu do lidského nitra či o průhledu do kosmické dálky, ale také pocit o polyfonickém vjemu naplňovaném hudbou a poezií. Rytmus, tóny, záře, výšiny, hloubky, pohyb, soulad a střetávání jsou totiž pojmy, které podmiňují Jitčiny výjevy stejně, jako určují náboj hudební skladby či citovou naléhavost napsaných veršů. V souboru prací, které Jitka dnes představuje v galerii Nová síň, se plně projevuje její zmíněná tvůrčí podstata. Zde obzvlášť zřetelně pociťujeme odvěkou úlohu tvůrce jakožto člověka, který soustavně zaměřuje svou přemítající mysl nahoru do nedozírných nebes, a zároveň dovnitř, do neméně záhadných rovin vlastního ducha. Mezi těmito dvěma póly, tak zdánlivě odlišnými a přitom tak neodmyslitelně spjatými, se nadčasově rozprostírá vizionářské pole umění pradávného i současného. V návaznosti na tuto skutečnost jistě stojí za zmínku, že ústředním motivem této výstavy je kruhový či spirálovitý vír, mocný symbol věčné cykličnosti všech věcí. Dalším významným specifikem této výstavy jsou autorčiny kresby, vystavené v rovnocenném dialogu s jejími obrazy. V těchto kresbách nacházíme v čiré podobě Jitčin úžas nejen ze stále více poznávaných vesmírných jevů, ale také její pocit radostné naplněnosti z možnosti tyto jevy umělecky pojednávat. Klíčovou součástí konkrétní podoby Jitčiny výstavy je vznešený prostor Nové síně samé, která náš instalační záměr vedla v duchu pomyslné meditační kaple. Při pohledu na Jitčiny obrazy a kresby – a v přímé souvislosti s předchozí poznámkou – se skýtá výmluvný postřeh amerického malíře Marka Rothka, který řekl: „Malba není zobrazením zážitku, malba sama je tím zážitkem.“ S touto myšlenkou Vám přejeme – v pravém slova smyslu – zážitek z Jitčiny výstavy. Richard Drury