2016 Projev k výstavě v Litoměřicích

Každá nová výstava malířky Jitky Štenclové přirozeně představuje příležitost nově přemýšlet nad podstatou její tvorby, zároveň nad tím, co znamená umělecký projev obecně. To říkám především proto, že Jitčina umělecká řeč se pohybuje v poloze vyjadřování, které můžeme volně nazývat abstraktním uměním. Zjišťujeme přitom, že nejde o dvě odlišné úvahy o osobní a o univerzální rovině, ale naopak o jednom úzce spjatém celku. Prapočátečním bodem všeho, co Jitka ve svém umění vyjadřuje, je její nejosobnější sféra života. Na ni, tak jako na nás všechny, působí neustálý proud nejrůznějších podnětů. Toto vše se ukládá do mysli, do paměti člověka, vzniká vrstevnaté chápání světa kolem sebe podmiňované navíc jedinečnou vrozenou povahou každého z nás. Pokud tyto podněty zůstávají v lidech pak většinou skryté, s umělcem je to jinak. Umělec v sobě zpracovává impulzy z viditelného světa vnější skutečnosti i z neviditelného světa vnitřních reflexí, propůjčuje tomuto procesu veškeré myšlenkové a citové vybavení, se kterým disponuje. Vyměňuje kus látky fyzického bytí za kus látky vlastního psychického bytí a tím vytváří svou tvůrčí výpověď, ať už v podobě malby, literatury či hudby. Jitka s neobyčejnou citlivostí a vnímavostí vstřebává do sebe vše, co může být pro člověka přírodu či o dědictví lidského kulturního projevu. Při zpracování těchto inspiračních zdrojů však Jitka záměrně opouští čitelnou tvář skutečnosti, obrací se dovnitř, či možná někam výše, kde může s ryzostí a s volností zhmotňovat zázračnou proměňující dynamiku zakletou v existenci samé. Tuto „cestu duše“ ostatně najdeme naznačenou v častých motivech okna, dveřního rámu či oblouku jako brány kamsi dále. Podobně funguje i motiv vodní hladiny, působící jako rozechvělé zrcadlení jemných energií lidské představivosti. Otevřenou a přitom symbolicky bohatou řečí světlem prostoupených barev a geometrizovaných tvarů nám Jitka otevírá pohled do vlastní rozjitřené mysli, do tajemných procesů přírody i do ohromujících mechanismů vesmíru. Nemusíme v Jitčiných obrazech koneckonců hledat konkrétní námět – stačí se před kterýmkoliv jejím obrazem pozastavit bez předsudků a nechat ho promluvit – svými barvami, svou energií, svým rytmem. Odkrývá se tak před námi portrét tak niterný, tak jedinečný, že se paradoxně stává pro nás něčím přístupným, něčím intuitivně uchopitelným, dokonce něčím, co je součástí nás samotných. Přivítejme tedy příchod jara a jeho barevné probouzení v té nejvhodnější společnosti – uprostřed koloristické harmoničnosti a polyfoničnosti obrazů a kreseb Jitky Štenclové. A na závěr musím dodat, že skutečnost, že tento týden do Litoměřic přiletěly první vlaštovky, se dá považovat jako další symbolické souznění a příznivé znamení! Richard Drury