2013 - Richard Drury: úvodní slovo k výstavě v Barokním areálu Skalka Mníšek pod Brdy 13.4.

Jitka Štenclová OBRAZY A KRESBY Klášter v barokním areálu Skalka, Mníšek pod Brdy V minulém roce při odchodu léta nás Jitka Štenclová potěšila svou výstavou v kostelíku svaté Máří Magdaleny zde v barokním poutním areálu Skalka. Dnes při příchodu jara – při velmi zpožděném příchodu jara – přivítáme její dílo v tomto oduševnělém místě znovu, tentokrát ovšem přímo uvnitř kláštera. Jestli Jitčina loňská výstava byla založená na prostorovém dialogu mezi jejími objekty a poustevnickým grottem v duchu tiché kontemplace, tato výstava představuje v podobě „klasické“ galerijní instalace hlavní těžiště její tvorby posledních let, čímž myslím malbu a kresbu. Nemusím přitom příliš zdůrazňovat, že Jitčiny obrazy zde kolem diváka vytváří neméně intenzivní prostředí pramenící z jejího vnitřního myšlenkového a citového soustředění. Každá Jitčina výstava přirozeně představuje příležitost nově přemýšlet nad podstatou její tvorby, zároveň nad tím, co znamená umělecký projev vůbec. To říkám především proto, že Jitčina umělecká řeč se pohybuje v poloze vyjadřování, které můžeme volně nazývat abstraktním uměním. Zjišťujeme přitom, že nejde o dvě odlišné úvahy – o osobní a o univerzální rovině – ale naopak o jednom úzce spjatém celku. Prapočátečním bodem všeho, co Jitka ve svém umění vyjadřuje, je její nejosobnější sféra života. Na ni, tak jako na nás všechny, působí neustálý proud nejrůznějších podnětů. Toto vše se ukládá do mysli, do paměti člověka, vzniká vrstevnaté chápání světa kolem sebe podmíněné navíc jedinečnou vrozenou povahou každého z nás. Pokud tyto podněty zůstávají v lidech pak většinou skryté, s umělcem je to jinak. Umělec v sobě zpracovává impulzy z viditelného světa vnější skutečnosti i z neviditelného světa vnitřních reflexí, propůjčuje tomuto procesu veškeré myšlenkové a citové vybavení, se kterým disponuje. Vyměňuje kus látky fyzického bytí za kus látky vlastního psychického bytí a tím vytvoří svou tvůrčí výpověď, ať už v podobě malby, literatury či hudby. Jitka s neobyčejnou citlivostí a vnímavostí vstřebává do sebe vše, co může být pro člověka inspirující, vše, co může mít zásadní význam – ať už se jedná o rodinu, o přírodu či o dědictví lidského kulturního projevu. Při zpracování těchto inspiračních zdrojů však Jitka záměrně opouští čitelnou tvář skutečnosti, obrací se dovnitř, či možná někam výše, kde může s ryzostí a s volností zhmotňovat zázračnou dynamiku zakletou v existenci samé. Tuto „cestu duše“ ostatně najdeme naznačenou v častých motivech okna, dveřního rámu či oblouku jako brány kamsi dále. Podobně funguje i motiv vodní hladiny, působící jako rozechvělé zrcadlení jemných energií lidské představivosti. Otevřenou a přitom symbolicky bohatou řečí světlem prostoupených barev a geometrizovaných tvarů nám Jitka otevírá pohled do vlastní rozjitřené mysli, do tajemných procesů přírody i do ohromujících mechanismů vesmíru. Nemusíme v Jitčiných obrazech vlastně nic hledat – stačí se před kterýmkoliv jejím obrazem pozastavit bez předsudků a nechat ho promluvit – svými barvami, svou energií, svým rytmem. Odkrývá se tak před námi portrét tak niterný, tak jedinečný, že se paradoxně stává pro nás něčím přístupným, něčím intuitivně uchopitelným, dokonce něčím, co je součástí nás samotných. Přivítejme tedy příchod jara a jeho barevné probouzení v té nejvhodnější společnosti – uprostřed koloristické harmoničnosti a symfoničnosti obrazů a kreseb Jitky Štenclové. Richard Drury, 13. dubna 2013