2013 - Richard Drury: úvodní slovo k výstavě v Pelléově vile 28.2.

Jitka Štenclová NÁNOSY (NE)VĚDOMÍ OBRAZY 2009 – 2013 Obrazy a kresby Jitky Štenclové (1952) můžeme vnímat jako pestrou tkáň, skrývající v sobě mnohovrstevnaté významy a možné výklady. První náš vjem spočívá v opticky působivé souhře mezi zářivou barevností a jasnými tvary. Cítíme tu především mocný náboj všudypřítomné energie, přítomné nejen v kompozičně dynamických vztazích mezi jednotlivými obrazovými prvky, ale kdesi hlouběji, ještě za viditelnou plochou obrazu samotného. Přes uhrančivou vizualitu těchto děl proto nezůstáváme jen v prvním plánu estetických reflexí. Při zapojení racionálních úvah i volně intuitivních asociací přicházíme k postupnému zjištění, že se nám v obrazech Jitky Štenclové poodhaluje portrét o spojitosti mezi sférami existence – od nejdůvěrnější sféry autorčiných konkrétních prožitků přes vědomí o lidském postavení v procesech a rytmech přírody až po ryze vnitřní prostor, který se naplňuje duchovním životem se svými meditacemi nad pomíjivostí a věčností. Musíme podotknout, že obrazová řeč Jitky Štenclové není abstraktní, ale abstrahující. Čerpá svou inspiraci ze zcela zřetelných zdrojů, například místo, které autorku očarovalo, situace, která jí plnila obavami, ale i vnitřní pocity, o kterých ví jedině ona. Tyto podněty se pak zpracovávají a zakódují do otevřeného, lze říci humanisticky obecného sdělení, jehož prostřednictvím autorka vede dialog sama se sebou, a po té s každým divákem, který se v přemyšlení pozastaví před jejím obrazem. Při důkladném oprošťování námětu od druhotných detailů a hledání jeho podstaty hraje klíčovou úlohu proces redukování, koncentrování viděného i cítěného světa do jakési stavebnice prazákladních tvarů. Totéž ovšem platí pro barevnou škálu, která se zde osvobozuje od popisné funkce a stává se médiem čistého emocionálního a duchovního vyjádření. Ostatně si nelze zde nepřipomenout světlem oděnou barevnou hru gotických vitráží s jejich schopností upoutat lidské oko a povznést lidskou duši. Kompozice obrazu vzniká postupným budováním jakéhosi architektonického celku, určeného nejen logickým zvážením, ale do značné míry i spontánní volností. Často se tyto dvě roviny symbolicky konfrontují v živém kontrastu pevných geometrických tvarů a hravých barevných skvrn. Obrazy Jitky Štenclové představují uměleckou výpověď, která je při své introvertnější povaze vstřícná vůči jiným tvůrčím projevům lidskosti. Především tu vnímáme jakési ztělesnění hudebnosti, prostupující strukturami a barvami obrazů jako kdyby v nich byly zviditelněné její rytmy, tóny a harmonie. Silně tu také pociťujeme autorčin hold přírodě, citlivě symbolizované jako úzce spojený celek, v němž dynamická proměna umožňuje věčné obnovování přírodního řádu. Právě zde nachází běh lidského života svůj bod doteku s mohutnými mechanismy nedozírného kosmu, kde chaos a řád, vznik a zánik, stálost a přerod nejsou protipóly, ale vzájemnými součástmi jeden druhého. Ve svém díle nám Jitka Štenclová nabízí vstup do prostředí, které František Kupka kdysi nazval „duševním ateliérem“, neboli „světem kouzelného zrcadla přetvořené skutečnosti a vidin“. Každý autorčin obraz vyzařuje její radost z tvorby a úžas ze stvoření. A v této radosti a v tomto úžasu koneckonců spočívá pravý smysl umění. Richard Drury Jitka Štenclová DEPOSITS OF (UN)CONSCIOUSNESS PAINTINGS 2009 – 2013 We can view the paintings of Jitka Štenclová (1952) as a vivid fabric concealing many layers of meanings and possible interpretations. Our first impression is of a striking optical play between radiant colours and clear-cut forms. In her work we feel above all the powerful charge of an omnipresent energy that is not just present in compositionally dynamic relations between individual pictorial elements but also somewhere deeper, beyond the visible surface of the picture itself. For all their captivating visual qualities, therefore, her pictures indicate meanings lying behind the initial plane of aesthetic reflections. By applying rational thought and loosely intuitive powers of association, we arrive at the gradual realisation that Jitka Štenclová’s work provides a glimpse of the interlinked planes of existence – ranging from the most intimate sphere of her specific personal experiences and the awareness of humanity’s place in the processes and rhythms of nature to the purely inner space of spiritual life with its meditations on transience and eternity. It should be stressed that Jitka Štenclová’s visual language is not abstract but abstracted. She draws her inspiration from specific sources, for example places that have enchanted her, situations that made her fearful, though also inner feelings that only she knows about. She then works these themes into an open and universally humanist message through which she conducts a dialogue with herself, then with each viewer who pauses for thought in front of her pictures. In stripping the theme of all secondary details and searching for its essence, a key role is played by the process of reducing and concentrating the world that is seen and inwardly felt. Through this process, a kind of ‘construction kit’ of basic shapes is created. The same is true for these works’ colour scheme, which is freed from a descriptive function and becomes a medium of pure emotional and spiritual expression. In this particular context, it is hard not to think of the light-bathed colour play of Gothic stained-glass windows and the way they attract the eye and lift the soul. The composition of the picture is created by the gradual construction of an architectural whole determined not only by logical thought but also, to a large extent, by spontaneous freedom. These two planes are often symbolically juxtaposed in a lively contrast between firm geometric shapes and playful colour patches. Jitka Štenclová’s pictures represent an artistic statement that, while introvert in character, is open to other creative expressions of humanity. Here we can sense above all the embodiment of music, which pervades the structures and colours of her pictures as if its rhythms, tones and harmonies were made visible in them. We also feel the artist’s homage to nature, sensitively symbolised as a closely bonded whole in which dynamic transformation enables the endless renewing of nature’s order. It is here that the course of human life finds a point of contact with the mechanisms of the cosmos, in which chaos and order, birth and death, permanence and rebirth are not opposites but integral parts of each other. In her work, Jitka Štenclová provides a point of entry into what the pioneering abstract artist František Kupka once called the ‘spiritual studio’ and ‘the world of a magical mirror of transformed reality and visions’. Each of her pictures radiates her joy at creating art and her wonder at creation itself. It can, indeed, be said that the true meaning of art ultimately lies in this sense of joy and wonder. Richard Drury