2012 - Richard Drury: úvodní slovo k výstavě na Chvalském zámku v Praze

Tvůrčí poetika malířky Jitky Štenclové, kterou máme možnost vidět znovu v ucelenější podobě zde ve výstavních síních Chvalského zámku, nás vrací k samotným základům lidského prožívání vnitřního a vnějšího světa. Před autorčinými obrazy, naplněnými zářivou, místy přímo oslnivou intenzitou hlubinného citu, se přitom také znovu přesvědčujeme o zázračné skutečnosti, že malířské plátno či kreslířský papír je v jednom a stejném okamžiku prostorem nejosobnějšího vyznání i bránou k přesahujícím úvahám a hodnotám společným celé naší humanitě. Přes různé jednotlivé kapitoly zaměřené převážně té či oné výtvarné technice se Jitka Štenclová po celou svou uměleckou dráhu věnuje tomu nejzásadnějšímu, čímž myslím hledání, hlavou i srdcem, osobní řeči, která je ve své čirosti schopná odkrývat a znázorňovat struktury, proměny a pohyby, odehrávající se v lidské mysli, v přírodě a v kosmu. Zákonitosti, souvztažnosti, ale i nepředvídatelnosti těchto jevů se u Jitky projevují především v jemné, uvolněně pojaté geometričnosti. Nejde tu o stroze oproštěnou „poezii racionality“, ale o geometrii citově obohacenou o spontánní dynamičnost, vnášející emocionální náboj do obrazové kompozice. Vzniká tak uhrančivá souhra mezi intuicí a rozumem, mezi individuálním a univerzálním. Vedle esenciální řeči geometrie tu ovšem hraje klíčovou úlohu barva. V tomto smyslu patří Jitka v rámci českého umění k proudu bytostných koloristů, pro které je barva základním kamenem stavby a symboliky obrazu. Prostřednictvím sytých barev a jejich vzájemných rezonancí k nám Jitka promlouvá o celé široké škále toho, jak ona – i my obecně – prožíváme a reflektujeme svou existenci. Tak, jak je malířská paleta složená z jednotlivých přitom spojených barevných odstínů, procházíme u Jitky Štenclové pomyslnou paletou, kde se odráží každá poloha, každá rovina naší lidskosti. Od hloubky sotva uchopitelných tužeb a vzpomínek přes smyslové vjemy konkrétní skutečnosti, až po duchovní stavy vyššího vědomí, které přirozeným obloukem opět navazují na zmíněné hloubky sotva tušeného. Barva je u Jitky zároveň vyjádřením světla, respektive toho pomyslného světla, které prosvítá vnější vrstvou světa. Toto vším prostupující světlo propojuje to, co vidíme s tím, co neviditelně cítíme. Výsledkem je symbolický portrét, který proniká skrze fasádu předmětné reality a radostně odhaluje jinak skryté síly a rytmy našeho bytí. Dalším podstatným rozměrem Jitčiny poetiky je to, že abstrahované tvary jejích obrazů se neustále pohybují na hraně hmotnosti a nehmotnosti. Všude sledujeme, jak se pevně definovaná vizuální forma rozechvěje a začíná se rozpouštět do všudypřítomného proudění energie. Nebo naopak – jak se energický vír pozvolně zhmotňuje do podoby konkrétního znaku. Jde tu vlastně opět o symbolické vyjádření neodmyslitelné spjatosti duševního a fyzického. Průzračnost, prostupnost, světelná barevnost a vrstevnatá dynamičnost Jitčiných obrazů spolu vytváří něco jako krásnou vizi, která nenuceně rozeznívá všechny struny našeho nitra. Harmonie a jas, které jsou zdrojem i vyústěním Jitčiny výpovědi, představují v dnešní době její neocenitelný vklad – do uměleckého, ale snad ještě podstatněji, do lidského kontextu současnosti. Richard Drury 1.března 2012