2009 - Richard Drury: úvodní slovo k výstavě v Mánesu

Dnes, v podzimním období, kdy příroda prochází pestrými barevnými proměnami, kdy po bezstarostné letní radosti člověka tradičně zastihne vážnější, přemýšlivější, přitom citově silně podbarvená nálada, přestavuje Jitka Štenclová svou druhou letošní výstavu, tentokrát mírně retrospektivní. To, že se tato vernisáž koná v neděli, den zasvěcený vnitřnímu reflektování, se mi vedle podzimní barevnosti jeví jako další šťastná skutečnost v souvislosti s povahou Jitčiny tvorby. Jak se ví, každá výstava je unikátní už podle místa a času jejího konání. A po zmínce o čase, sluší se i zmínka o místě. Sály výstavní síně Mánes byly koncipované nejen jako prosvětlené uvítání uměleckému projevu, ale jako místo umožňující dialog mezi exponáty a dynamikou světa mimo půdu galerie. Zde v dolním sále jde ovšem především o dialog se světlem oživenou vodní hladinou Vltavy. Takové světlo nelze ani označit prozaickým termínem „denní", je to světlo, jehož rytmus a lesk dokáže umělecké dílo obdarovat chvějivou, naléhavou přítomností. Pokud myslíte, že jsem zatím stačil jen pojmout okolnosti nepřímo spojené s dílem Jitky Štenclové, musím vám oponovat. Mluvím vlastně od začátku i o podstatě jejího projevu. Barva a světlo, přemýšlivost a cit, dynamika a dialog, rytmus a lesk, chvějivá a naléhává přítomnost, jsou slova, která mně osobně napadají při setkání s jejími obrazy, které ze sebe vyzařují nejen oslnivou, kladnou energii, ale nechávají si v sobě cosi skrytého, cosi možná jako vědomí o temnotě, bez níž není ani světlo. Jitčiny úvahy se nekonkretizují jen světlem a barvou. Vidíme tu konstrukce, někde připomínající organické bytosti, jinde přírodní útvary či úseky architektury, které buď vycházejí ze situací, které Jitka konkrétně zažila, anebo představují zcela symbolické znaky vypovídající o jejích pocitech a myšlenkách v obecné humanistické rovině. Intuice zde hraje zásadní úlohu: zpřístupňuje bohatý pramen obrazových představ a brání před dogmatičností chladného rozumu. Intuice zde také umožňuje prostupnost mezi vjemy oka, ucha a srdce. Tak jako kdysi skladatel Felix Mendelssohn maloval hudbou, lze tvrdit, že malířka Jitka Štenclová skládá hudební kompozice barvou a tvarem. Nechť tedy Jitčina umělecká polyfonie plně zazní, hudba a obraz ať vyjádří to, co přesahuje i ten nejvystižnější slovní výklad! Richard Drury 11.října 2009