2009 - Richard Drury: úvodní slovo k výstavě v Galerii 9 v Praze

Obrazy a kresby Jitky Štenclové, které máme dnes možnost shlédnout v reprezentativním průřezu autorčinými novějšími pracemi, můžeme vnímat jako pestrou tkáň, skrývající v sobě mnohovrstevnaté významy a možné výklady. První náš vjem spočívá v opticky působivé souhře mezi zářivou barevností a jasnými tvary. Cítíme tu především mocný náboj všudypřítomné energie, přítomné nejen v kompozičně dynamických vztazích mezi jednotlivými obrazovými prvky, ale kdesi hlouběji, ještě za viditelnou plochou obrazu samotného. Přes uhrančivou vizualitu těchto děl proto nezůstáváme jen v prvním plánu estetických reflexí. Při zapojení racionálních úvah i volně intuitivních asociací přicházíme k postupnému zjištění, že se nám v obrazech Jitky Štenclové poodhaluje portrét o spojitosti mezi sférami existence – od nedůvěrnější sféry autorčiných osobních prožitků přes vědomí o lidském postavení v procesech a rytmech přírody až po přesahy mimo čitelný rámec konkrétního světa, čímž mám na mysli prostor, který se naplňuje duchovním životem se svými meditacemi nad pomíjivostí a věčností. Musím podotknout, že obrazová řeč Jitky Štenclové není abstraktní, ale abstrahující. Čerpá svou inspiraci ze zcela zřetelných zdrojů, například místo, které autorku očarovalo, situace, která jí plnila obavami, ale i vnitřní pocity, o kterých ví jedině ona. Tyto podněty se pak zpracovávají a zakódují do otevřeného, lze říci humanisticky obecného sdělení jehož prostřednictvím autorka vede dialog sama se sebou, a po té s každým divákem, který se v přemyšlení pozastaví před jejím obrazem. Při důkladném oprošťování námětu od druhotných detailů a hledání jeho podstaty hraje klíčovou úlohu proces redukování, koncentrování viděného i cítěného světa do jakési stavebnice prazákladních tvarů. Totéž ovšem platí pro barevnou škálu, která se zde osvobozuje od popisné funkce a stává se médiem čistého emocionálního a duchovního vyjádření. Ostatně si nelze zde nepřipomenout světlem oděnou barevnou hru gotických vitráží s jejich schopností upoutat lidské oko a povznést lidskou duši. Kompozice obrazu vzniká postupným budováním jakéhosi architektonického celku, určeného nejen logickým zvážením, ale do značné míry i spontánní volností. Často se tyto dvě roviny symbolicky konfrontují v živém kontrastu pevných geometrických tvarů a hravých barevných skvrn. Obrazy Jitky Štenclové představují uměleckou výpověď, která je při své introvertnější povaze vstřícná vůči jiným tvůrčím projevům lidskosti. Především tu vnímáme jakési ztělesnění hudebnosti, prostupující strukturami a barvami obrazů jako kdyby v nich byly zviditelněné její rytmy, tóny a harmonie. Silně tu také pociťujeme autorčin hold přírodě, citlivě symbolizované jako úzce spojený celek, v němž dynamická proměna umožňuje věčné obnovování přírodního řádu. Právě zde nachází běh lidského života svůj bod doteku s mohutnými mechanismy nedozírného kosmu, kde chaos a řád, vznik a zánik, stálost a přerod nejsou protipóly, ale vzájemnými součástmi jeden druhého. Ve svém díle nám Jitka Štenclová nabízí vstup do prostředí, které František Kupka kdysi nazval „duševním ateliérem", neboli „světem kouzelného zrcadla přetvořené skutečnosti a vidin". Vedle autorčiných obrazů stojí za velkou pozornost její kresby a drobné práce, které jsou přes svůj menší formát řešené neméně monumentálně. Každý dotek pastelu či barevné tužky na papíře vyzařuje autorčinu radost z tvorby a úžas ze stvoření. A v této radosti a v tomto úžasu podle mě spočívá pravý smysl umění. Richard Drury, 9.3.2009