2007 - Petr Pavliňák: úvodní slovo k výstavě v Hradci nad Moravicí

Výtvarná výpověď Jitky Štenclové Městská galerie v Hradci nad Moravicí se prozatím nemůže pochlubit dlouhou historií, na podzim letošního roku si připomene teprve první výročí své existence, přesto dokázala za tuto relativně krátkou dobu výrazně vstoupit do podvědomí široké veřejnosti především kvalitní, vyváženou a pro návštěvníky poměrně šťastnou a přitažlivou dramaturgií svého výstavního plánu. Po úvodní výstavě s názvem Výtvarné umění ze soukromých sbírek na Opavsku a individuálních výstavách ze sochařské tvorby Vincence Havla, malířské a grafické tvorby Jaroslava Šerých a kreslířské a malířské tvorby Richarda Peška, představuje se dnes další z výrazných osobností české výtvarné kultury - autorka, která stejně jako někteří z předchozích vystavujících autorů je spjata s tímto krajem - Jitka Štenclová. Svou tvorbou se prezentuje umělkyně, zasahující do mnoha výtvarných oborů. Pokud bychom použili v současné době velmi frekventovaný a oblíbený termín, označili bychom Štenclovou bez jakékoliv nadsázky za multimediální tvůrkyni. Její zájem zasáhl do textilní tvorby, kresby a malby, vytváří objekty, šperky, věnuje se pedagogické činnosti a dalším oblastem výtvarného umění. Na samotném počátku své umělecké kariéry, datované do druhé poloviny sedmdesátých let, byla Štenclová jednoznačně spojována s textilním výtvarným projevem. Předpokladem pro toto zaměření se stalo studium v ateliéru textilu u prof. B. Felcmana a doc. M. Vaňkové na VŠUP v Praze. V tomto období se zabývala monumentální i komorní tapisérií, realizací pro architekturu, paličkovanou krajkou a dalšími oblastmi textilní tvorby. Vyhraněným projevem si získala nejenom pozornost, ale i uznání. A tak za mnohá ocenění, která autorka získala za svoji nezaměnitelnou tvorbu, bych připomenul 2. cenu za monumentální tapiserii na Quadriennale uměleckého řemesla v Erfurtu v roce 1982. V období osmdesátých let se však textilní tvorba dostává především v realizacích pro architekturu na periferii společenského uplatnění a tak mnozí výtvarníci, věnující se do této doby textilu, obracejí svou pozornost k jiným výtvarným oborům. Je tomu tak i u Štenclové. Na počátku devadesátých let se již téměř výhradně zabývá malbou, kresbou, objekty a pedagogickou činností. Navrací se tak k využívání znalostí, dovedností a zkušeností, které získala pod vedením profesora Aloise Vitíka studiem na SUPŠ v Praze. Autorka si pro svoji uměleckou práci i životní dráhu stanovila náročné cíle. Své krédo vyjádřila v textu katalogu výstavy na počátku devadesátých let. Mohu – li si jej dovolit volně parafrázovat, pak autorka usiluje o vyslovení nevyslovitelného, postižení nepostižitelného, promýšlení nemyslitelného, uchopení neuchopitelného a spatření neviditelného. Cíle, které mohou být pro mnohé nedocílitelné, pro některé paradoxní a pro jiné nesmyslné. Autorka si je vědoma jejich náročnosti, v některých případech ani nedoufá v jejich naprosté naplnění, ale jenom pouhé přiblížení k vytýčeným cílům znamená vyšší metu, něž jakou si jiní dovedou jenom představit. Tvorba Jitky Štenclové nachází inspirační zdroje pro svou niternou výpověď v přírodě, krajině, krajinných fragmentech, atmosférických proměnách, kosmických souvislostech, anebo jen v běžných předmětech svého okolí. V jejím výtvarném projevu, usilujícím o předání významného poselství, se velmi často setkáváme s jednoduchými tvary, mnohdy redukovanými až k samotnému archetypu. Nositelem myšlenek se stává kruh, trojúhelník, čtverec. Za vnější formou mnohdy abstrahovaných, jindy imaginativních kompozic se skrývají další roviny, které zpočátku tušíme a pak pozvolna odhalujeme. V sevřeném prostoru obrazových kompozic nacházíme znakovou řeč, pomocí které autorka usiluje o předání své výpovědi. Významným prvkem obrazové kompozice se u Štenclové stává barva. Harmonií teplých a studených barev dociluje mimořádných účinků uvolněného malířského projevu K docílení maximálního účinku svých artefaktů využívá také chemických i fyzikálních účinků barvy – kontrastu světelného i barevného, působení komplementárních barev. Můžeme ji bezpochyby označit za koloristku, která s plným vědomím nabízí plochu plátna svého obrazu barvě, tvaru a harmonii. Jitka Štenclová nám svou uměleckou tvorbou poodhaluje svoji duši, svěřuje se svými zkušenostmi, radostmi, strastmi, úspěchy i prohrami. Otevírá mám svoji pomyslnou třináctou komnatu a nechává nahlédnou do nejniternějších míst svého já. Přijměme tuto nabídku, navažme dialog s jejími uměleckými díly a pojďme se podělit o její životní prožitky a nezaměnitelnou hodnotu její výpovědi. PhDr. Petr Pavliňák