2005 - Ludmila Kybalová úvodní slovo k výstavě v Galerii M ve Vrchlabí

18.9.2005 Galerie M ve Vrchlabí – úvodní slovo PhDr. Ludmila Kybalová Každé zahájení výstavy pro mne vždycky znovu představuje téměř nepřekonatelný problém – co říci, nakolik se ve svém projevu dotknout osobního života umělce, nakolik se vrhnout do pokusu o interpretaci jeho díla, jak to udělat, aby ta slova, která řeknu, nebyla pro diváka jen nadbytečným, nebo snad i přímo pro vnímání díla blokujícím faktorem. Z této bezradnosti mě nevyvedla, ale v mých pochybnostech dokonce nedávno utvrdila významná americká spisovatelka a esejistka Susan Sontagová; a tak mi nijak můj úkol, jak uvést výstavu neusnadnila. Ve své práci nazvané Proti interpretování totiž říká, že jakákoliv interpretace se vlastně pokouší nahradit umělecké dílo něčím jiným ( obvykle historickou, etickou nebo jinou parafrází), je to tedy ,, pomsta, již intelekt vykonává na umění". Pokusím se tedy , a jen tiše doufám, že pro Vás, zde přítomné, bez většího nebezpečí, povědět úvodem několik faktů, které snad nejsou pro současnou tvorbu Jitky Štenclové bez významu, a které byste při sebe větší vnímavosti z jejich obrazů sami nevyčetli – snad tím mnoho nepokazím. Poznala jsem Jitku Štenclovou na samém počátku sedmdesátých let minulého století, kdy se během studií a jako čerstvá absolventka VŠUP zabývala textilem velmi záhy si ve svém oboru vydobyla uznání i v zahraničí. Pracovala mnohými osvědčenými textilními postupy, ale nejvlastnější jí byly takové, k nimž se dopracovala sama, a kdy se jí textilní materie stávala poddajným osobním prostředkem pro její záměr. A tak se vedle ,, královny textilu", tapiserie, dostávala také ke krajce, ale ke krajce zcela netradiční, oproštěné od všeho ornamentalismu, až jí tím základním prostředkem a dovolte mi to nepřesné slovo- ,,výrazivem" zůstává nit, sama o sobě neutrální, podobně jako malíři tah štětce dříve, než s ním začne pracovat, než ,,ožije" osobitou a neopakovatelnou výmluvností. A tak skutečnost, že se před více než deseti lety začala Jitka Štenclová systematicky a výhradně věnovat malbě ( v které se během svých studií také vzdělávala) jen dokládá, že na materii, kterou volí, není realizace jejího záměru závislá. Snad tolik mi budiž dovoleno říci, že malba jí umožnila naplno projevit a prosadit potřebu spontánní tvorby, podpořila odvahu rozvíjet obraz v široké, až nespoutané orchestraci barevných a světelných hodnot. A také jí ta tolik vytoužená a neustále vybízející malba dala to, co jiná materie nenabízí- zejména ne textil, v němž od nápadu k realizaci vede dlouhá a také řemeslně náročná cesta, malba jí umožňuje tento proces maximálně zkrátit – vyslovit se hned a definitivně., a to je cosi, co je Jitce Štenclové tak blízké, tak potřebné pro její tvůrčí proces. Kdo ji zná osobně, rozumí jistě dobře tomu, že její obrazy, živelné, přímo nezkrotné, nejsou žádnou rozmarnou hrou malíře s plátnem, barvami a štětcem, ale, že se stávají vlastně plynulou konfrontací s tím, co se jí dotýká, co jí obklopuje, co jí těší i co je pro ni bolestné. Snad smím zmínit její neobyčejně bohaté, angažované přátelské i soucitné vztahy k lidem, hluboký, vzácný vztah k hudbě, schopnost s nesmírnou citlivostí vnímat prostředí světa blízkého a vzdáleného, ba i exotického. A budiž mi v této souvislosti dovoleno jen ve zkratce připomenout názvy některých jejích obrazů, které jsou do jisté míry určitým, nevím je-li to správné slovo – návodem k jejich prohlížení, nebo snad i hledání a rozkrývání autorčiných záměrů. K těm zmíněným rozličným prostředím patří např. obraz, nazvaný Horko v lese či Thalassa, oba z letošního roku, ze zraňujících či úzkostných prožitků vznikl například obraz nazvaný Pod sluncem z roku 2004, k těn všelidsky objímajícím se řadí například Nirvána nebo Camargue, oba z roku 2005 Pokoušet se blíže interpretovat, co všechno vlastně vkládá Jitka Štenclová do svých obrazů – to by ale, myslím, znamenalo dotýkat se už té nebezpečné hranice, dopouštět se oné shora zmíněné ,, pomsty na umění". Ale doufám a věřím, že se snad opravdu jen dotýkám , protože to hlavní- prohlížení a vnímání vystaveného díla je na vás, divácích, kteří jak věřím, s otevřeností a bezprostředností budete odhalovat každý za sebe a po svém všechny, tu zjevnější, tu skrytější, ale vždycky ryzí hodnoty vystavených děl. ( Mnozí diváci, kteří se považují za nepoučené, často konstatují před obrazy moderního umění větu: ,, Já tomu nerozumím" a žádají o vysvětlení; myslím, že právě obrazy Jitky Štenclové svědčí o tom- a snad by se mnou i Susan Sonntagová souhlasila, že na umění opravdu není co vysvětlovat, že stačí si je jen pozorně prohlížet, ve ztišení je vnímat; a těšit se z toho, pokud se nám podaří naladit na jeho strunu.)