2003 - Ludmila Kybalová text do katalogu k výstavě v Galerii FRONTA v Praze

Již více než deset let se Jitka Štenclová představuje veřejnosti svou malířskou tvorbou; spontánní, živelnou,bezprostřední, jakoby záměrně neusměrňovanou, malbou, která upoutává především svou barevností, střídmou, až hlubinně tajemnou, ale také oslnivě zářící,dramatickou hybností stejně jako ztišenou harmonií. Autorka ráda vzpomíná na své první pedagogické vedení i příklad profesora Střední uměleckoprůmyslové školy v Praze, malíře Aloise Vitíka (studovala zde obor užitá malba v architektuře, scénografii a propagaci v letech 1968 – 1972).Posléze pokračovala ve studiu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové ve speciálním textilním ateliéru (prof. B. Felcman, prof. M.Vaňková v létech 1972 – 1977). Textil přijala jako základní prostor pro svoji vlastní výtvarnou práci. Tapiserie, klasicky tkaná, zejména pak realizovaná technikami krajkářskými, většinou v podobě prostorových objektů se stane na dvacetiletí tvořivé práce procesem, v němž nachází plný prostor pro svoje výtvarné usilování; v konfrontaci s veřejností získává jak doma, tak i v mezinárodním kontextu veřejné ocenění. Malířská práce Jitky Štenclové nepředstavuje – podle mého soudu – zásadní přelom v jejím dosavadním výtvarném myšlení. Základní inspirací zůstává stále osobní a osobité „zhmotňování" toho, čím ji oslovují podněty „zvnějšku", především konfrontace s přírodou, přetavuje do spontánních, živých záznamů; v malířské materii nalezla její schopnost vtělit do obrazu svůj vnitřní dialog se světem, ještě poddajnější a přesvědčivější prostředek, jímž jí byl dříve textil. I když olejomalba zůstává základním pracovním postupem, nebrání se Jitka Štenclová hledání nových procesů, např. jednu z nejnovějších sérií kreseb provedla perforací papíru a „ „dokreslením" sazemi. Více než deset let soustředěné, do sebe obrácené, intenzívní malířské aktivity Jitky Štenclové je možné sledovat již dnes v zřetelné vývojové linii – stále se spolu střetává na jedné straně snaha po maximální úspornosti prostředků, zjednodušení, prostotě, omezení malby na základní odvěké tvary prostorové i plošné v téměř monochromní barevnosti s neodbytným hledačstvím v gejzírech barevného řešení, zejména tehdy, kdy se zmnožují použité prostředky – mnohdy pod náporem nových podnětů ze světa přírody.Bezesporu jde o živý proces, jehož tvořivá cesta zůstává stále otevřená. PhDr. Ludmila Kybalová Text do katalogu vydaného u příležitosti výstavy v Galerii Fronta v lednu 2003