1996 - Jiří Urban z textu o výstavě v Kutné Hoře Pocta Zdeňku Pešánkovi

…. Je třeba říci, že u Jitky Štenclové nejde (…) o stvoření světla barvy nebo barevného světla, ale o světlo jako takové. Zdroje jejího pojetí leží v dobách, kdy vytvářela trojrozměrné objekty z textilu, tkanin a vláken, které charakterizovala vzdušnost a transparentnost pro vnější světlo. To jimi bylo jakoby „polapeno", aby se později, při střetu s divákem, chvíli mihotalo a pohybovalo a poté uniklo ven z objektu. Obrazy Jitky Štenclové se chovají obdobně. Převážně tmavý barevný základ je zde onou hmotou, která v platónském smyslu pohlcuje světlo – sestoupivší ideu, kterou dočasně uvězní, aby se ta posléze mohla v aktu poznání z pout hmoty osvobodit. Rovněž rotační pohyb, často v těchto obrazech ovládající základní barevnou vrstvu, koresponduje s modelem nevědomí, které rovněž procesem rozpomínání se či poznávání uvolňuje myšlenku (=světlo) v jeho hloubi zasutou. Ústředním motivem tvorby Jitky Štenclové se tak bezesporu stává potřeba citace určité duchovní hodnoty, což je jasně čitelné na několika menších obrazech s tématem postavy člověka, které na výstavě zároveň vytvářejí pendant k jejím svítícím jehlanům. Jiří Urban – z textu o výstavě „Příběhy barevného světla a světla barvy – pocta Zdeňku Pešánkovi", Sankturinovský dům, Kutná Hora 1996