1998 - Antonín Hartmann Text v katalogu vydaném v roce1998

… Dnes se už Jitka Šteclová nepředstavuje jako malířský „homo novus", jako někdo neznámý, u koho se s údivem ptáme, „kde se vzal". I z jen rámcové obhlídky toho, k čemu v průběhu těch sedmi, osmi let od počátečního stádia, od prvních, leč vehementně malířsky vržených prací, dnes dospěla, by bylo zřejmé, jak markantně se díky vytrvalé a neutuchajícím zanícením nesené obrazivé tvořivosti rozrostl objem tohoto jejího malířského díla. Jak platně a plodně se rozhojnily technické postupy směřující k realizaci obrazové myšlenky! V jakém rozpětí se tu zkoušejí a zkoumají prostředky, jimiž se má dosáhnout maxima výrazové účinnosti a přesvědčivosti! Dnes už lze také konstatovat, že se obrazy Jitky Štenclové setkaly s příznivou odezvou v širším okruhu veřejné pozornosti, kterou vzbudila při svých samostatných výstavách: nacházejí stálé umístění v architektonicky řešeném prostoru; s povděkem jsou přijímány a oceňovány v záslužných, společenskému a kulturnímu poslání zasvěcených aukcích a donacích; jsou neopomenutelným obohacením řady spolkových nebo tematicky koncipovaných výstav - za jiné dlužno zmínit ty, které uspořádalo Nové sdružení pražských umělců, které přijalo Jitku Štenclovou za člena a jemuž ona sama věnovala svým obětavým osobním angažmá a organizační schopností mimořádnou službu. (…) Tyto skutečnosti mají svou nespornou váhu. Jsem však přesvědčen, že ona nemá sklon vystačit s tímto druhem uspokojení, byť legitimním a pro každého umělce tak potřebným. Ten mohutnící vzmach tvůrčí malířské aktivity dává znovu a výrazněji za pravdu přesvědčení, k němuž musel dospět už ten, kdo viděl její první obrazy: že se jí malba stala bytostnou potřebou a osmyslením, existenciální nezbytností. Základní pocit z malování – takto by tu mohla Jitka Štenclová parafrázovat to, co o svém psaní veršů řekl jednou básník Zbyněk Hejda – „je to v podstatě spíše radost, když to jde, a někdy velká radost". Jestliže mohl být zprvu zdrojem této radosti sám návrat k obrazu, okouzlení ze znovuobjevené zázračnosti tohoto média, jakási netrpělivost malířského srdce, toužícího se s tímto médiem, s dlouho si odpíraným pokladem jeho barev, jakoby rázem prolnout, dnes, myslím, je si Jitka Štenclová vědoma ceny této své volby, jejích možností i závazků z ní plynoucích. (…) Takový obraz, takové „tradiční" obrazy maluje Jitka Štenclová – tradičními barvami, na tradičním plátně nebo papíře, tradičním štětcem nebo barevnou tužkou. „Začarovaný", „Nabitý", „Zastřený", „Mystický", „Doutnající", „Záhadný" – chtělo by se mi reprodukovat zde všechna pojmenování tohoto druhu, jimiž malířka tak často označuje své obrazy, stejně jako jim podobná, „přesně" určující jména – „Zaoblená pichlavá", „Roztříštěná červená", „Deroucí se zelená" a tak podobně. Neboť tyto názvy nejsou mi pojmenováním, více nebo méně konkrétním popisným stenogramem myšlenkového či pocitového zřídla, zážitkového východiska, ani výslovně neoznačují jen to, co je na obraze očividné jako jeho středobod a výrazové ložisko. Tato pojmenování, každé samo o sobě a ještě více ve svém soujemu, se mi zdají potvrzovat sílící malířčino intuitivně-vědomé směřování k obrazu jako svébytnému ústrojenství, které má cíl samo v sobě, a právě proto i tajemnou moc vstupovat do našeho života, promlouvat do našeho světa. Stvrzují mi to i ty obrazy Jitky Štenclové, u jejichž názvů nemohla smlčet mocnou sílu niterního zasažení, ať jím byla nezapomenutelná divukrása úžasné scenérie přírody nebo přešťastné chvíle, kterou by chtěla goethovským slovem zadržet, silná duchovní exaltace sugerovaná místem, jako je „Porta coeli", nebo nepomíjející, neumenšitelná tíha tragédie „Osudového vrcholu". (…) Antonín Hartmann – z projevu na vernisáži výstavy 3.3.1998 v Opavě