1998 - Antonín Hartmann Projev k vernisáži 3.3.1998 v Domě Umění Opava

Projev dr. Antonína Hartmanna na vernisáži výstavy 3. 3. 1998 v Opavě V září roku 1994 jsem zde, v opavském Domě umění, měl čest promluvit při vernisáži výstavy paní Jitky Štenclové. Tehdy se tu poprvé ukázala v nové, překvapující podobě své výtvarné kreativity. Nemohl jsem tudíž nezmínit to, od čeho se tento její tehdy nový, aktuální projev – závěsný obraz – svou druhovou povahou tak znatelně odpoutával a odlišoval, a pokusil jsem se stručně nastínit cestu, jíž se od sklonku 70. let doposud bralo její úsilí o umělecké sebevyjádření: vedlo výhradně – v souhlase s tím, k čemu předurčovalo speciální vysokoškolské vzdělání – k utváření, uměleckému zvýznamnění textilního artefaktu. Tehdy jsem – opět jen ve zkratce – uvedl, k jak osobité a působivé výpovědi právě v tomto prostoru, v prostoru soudobé tapiserie, Jitka Štenclová dospěla. Připomínka toho, jak uznale byla oceňována tato její práce, z níž vzcházela pozoruhodně narůstající řada zejména paličkovaných krajkových transparentních architektur a objektů, tato připomínka nebyla motivována tím, že bych chtěl pouze podtrhnout dramatičnost onoho přelomového okamžiku, kdy – na počátku 90. let – dala opět a nepochybně nyní naplno a natrvalo promluvit své prvotní a nejhlubší výtvarné schopnosti a vášni – totiž malbě. Právě u těch – počítám-li dobře – patnácti obrazů, jimiž tehdy Jitka Štenclová otevírala průhled do vstupního údobí svého obnoveného malování, se přímo nabízelo, aby byly viděny také ve spojitosti s tím, co jim předcházelo; aby byly vnímány jako jímky, transformátory výtvarných energií, které předtím proudily a tryskaly ve svazcích nitěných linií, v uvolněných nebo sevřených texturách závojů a pláten vstřebávajících prostor nebo si prostor podmaňujících. Ani dnes není méně patrná závažnost, zásadní hodnotnost této v rozloze času i v početnosti a intenzitě uskutečněného díla textilní protohistorie – smím-li tak nazvat úvodní kapitolu uměleckého životopisu malířky Jitky Štenclové. Avšak dnes, tváří v tvář novému a podstatně rozsažnějšímu souboru jejího malířského díla, dlužno odkazovat už spíše a vlastně „pouze" k tomu, co je s ním bytostně sourodé a co s ním nejúže souvisí. Dnes se už Jitka Šteclová nepředstavuje jako malířský „homo novus", jako někdo neznámý, u koho se s údivem ptáme, „kde se vzal". I z jen rámcové obhlídky toho, k čemu v průběhu těch sedmi, osmi let od počátečního stádia, od prvních, leč vehementně malířsky vržených prací, dnes dospěla, by bylo zřejmé, jak markantně se díky vytrvalé a neutuchajícím zanícením nesené obrazivé tvořivosti rozrostl objem tohoto jejího malířského díla. Jak platně a plodně se rozhojnily technické postupy směřující k realizaci obrazové myšlenky! V jakém rozpětí se tu zkoušejí a zkoumají prostředky, jimiž se má dosáhnout maxima výrazové účinnosti a přesvědčivosti! Dnes už lze také konstatovat, že se obrazy Jitky Štenclové setkaly s příznivou odezvou v širším okruhu veřejné pozornosti, kterou vzbudila při svých samostatných výstavách: nacházejí stálé umístění v architektonicky řešeném prostoru; s povděkem jsou přijímány a oceňovány v záslužných, společenskému a kulturnímu poslání zasvěcených aukcích a donacích; jsou neopomenutelným obohacením řady spolkových nebo tematicky koncipovaných výstav - za jiné dlužno zmínit ty, které uspořádalo Nové sdružení pražských umělců, které přijalo Jitku Štenclovou za člena a jemuž ona sama věnovala svým obětavým osobním angažmá a organizační schopností mimořádnou službu. Není tedy divu, že je dnes již jako vyhraněná malířská osobnost takříkajíc zařazena a pojmenována v pestrém a spletitém panoramatu naší současné výtvarné scény. V jejím umění – dovolte mi tu citovat dva hlasy – bylo shledáno, že zaujímá „meditativní polohu v proudu současného neoexpresionismu" (Jiří Urban); a rovněž se citlivě rozpoznalo, že v jejím díle „nacházíme smysl pro řád i význam náhody. Spatříme v něm harmonická spojení tvarů i barevných akordů, kontrast přímky a křivky" (Jiří Machalický). Tyto skutečnosti mají svou nespornou váhu a já je tu rád uvádím. Avšak – jak se domýšlím – pro Jitku Štenclovou mají jen relativní platnost. Zajisté mohou být pro ni satisfakcí a povzbuzením, a umí být za ně vděčná. Jsem však přesvědčen, že ona nemá sklon vystačit s tímto druhem uspokojení, byť legitimním a pro každého umělce tak potřebným. Ten mohutnící vzmach tvůrčí malířské aktivity z posledního údobí, jak jej dokumentuje i rozloha díla předvedeného na této výstavě, dává znovu a výrazněji za pravdu přesvědčení, k němuž musel dospět už ten, kdo viděl její první obrazy: že se jí malba stala bytostnou potřebou a osmyslením, existenciální nezbytností. Základní pocit z malování – takto by tu mohla Jitka Štenclová parafrázovat to, co o svém psaní veršů řekl jednou básník Zbyněk Hejda – „je to v podstatě spíše radost, když to jde, a někdy velká radost". Jestliže mohl být zprvu zdrojem této radosti sám návrat k obrazu, okouzlení ze znovuobjevené zázračnosti tohoto média, jakási netrpělivost malířského srdce, toužícího se s tímto médiem, s dlouho si odpíraným pokladem jeho barev, jakoby rázem prolnout, dnes, myslím, je si Jitka Štenclová mnohem přesněji vědoma ceny této své volby, jejích možností i závazků z ní plynoucích. Jistě, nelituje toho, že nesvěřila své sebesdělení jiné formě – a co jich jen je v terénu soudobé výtvarné aktivity, jak jsou mnohé z nich asertivní a hlučné svou programovou „nekonvenčností" stůj co stůj, a jak zdánlivě málo s nimi může soupeřit tradiční, klasický obraz! Takový obraz, takové „tradiční" obrazy maluje Jitka Štenclová – tradičními barvami, na tradičním plátně nebo papíře, tradičním štětcem nebo barevnou tužkou. „Začarovaný", „Nabitý", „Zastřený", „Mystický", „Doutnající", „Záhadný" – chtělo by se mi reprodukovat zde všechna pojmenování tohoto druhu, jimiž malířka tak často označuje své obrazy, stejně jako jim podobná, „přesně" určující jména – „Zaoblená pichlavá", „Roztříštěná červená", „Deroucí se zelená" a tak podobně. Neboť tyto názvy nejsou mi pojmenováním, více nebo méně konkrétním popisným stenogramem myšlenkového či pocitového zřídla, zážitkového východiska, ani výslovně neoznačují jen to, co je na obraze očividné jako jeho středobod a výrazové ložisko. Tato pojmenování, každé samo o sobě a ještě více ve svém soujemu, se mi zdají potvrzovat sílící malířčino intuitivně-vědomé směřování k obrazu jako svébytnému ústrojenství, které má cíl samo v sobě, a právě proto i tajemnou moc vstupovat do našeho života, promlouvat do našeho světa. Stvrzují mi to – toto rozpoznávání umělcova úkolu a údělu, jímž je povýšení či prohloubení životní, takřečené objektivní reality, její zduchovnění – v nemenší míře i ty obrazy Jitky Štenclové, u jejichž názvů nemohla smlčet mocnou sílu niterního zasažení, ať jím byla nezapomenutelná divukrása úžasné scenérie nebo přešťastné chvíle, kterou by chtěla goethovským slovem zadržet, silná duchovní exaltace sugerovaná místem, jako je „Porta coeli", nebo nepomíjející, neumenšitelná tíha tragédie „Osudového vrcholu". Jistěže, bylo by možné pátrat po jednotlivých motivech těchto obrazů; pokoušet se zachytit něco z té samomluvy, kterou v nich, skrze ně, malířka – tu ztišeně, tu vzrušeně – se sebou souvisle vede. Ale nemůže být stěžejním pokynem jejich barevných rytmů, toho koloristického tryskání a kolotání, které je jejich vlastní esencí, že se tu znovu, osobitým činem, ověřuje pravda toho, co právě v malbě, v tom „hřmícím střetnutí rozmanitých světů", postihl na začátku našeho věku Wasily Kandinsky? Že „stvoření díla je stvoření světa"? Nemyslím si, že by tento odkaz měl Jitce Štenclové připadnout jako upřílišněný, nezasloužený. Ona, jak ji znám a jak si jí vážím pro nepředstíranou zdrženlivost, s níž sebe, své výkony posuzuje, rozpozná v tom výzvu. A nejinak tomu asi bude, jestliže jí tu k tomu, čeho dosáhla a oč bude na své další cestě usilovat, předám slovo malíře, který je jejímu srdci obzvláště milý a vzácný, slovo Josefa Šímy: „Mé obrazy jsou prostorem otevřeným každému. Zachycují a dávají zajiskřit snům a vzpomínkám každého z nás, zmnoženým a odraženým v zrcadle žitého okamžiku"!