1994 - Antonín Hartmann projev k vernisáži v Opavě v Domě umění

Projev dr.Antonína Hartmanna na vernisáži výstavy 13.9.94 v Opavě Dovolte mně, abych začal jednou osobní vzpomínkou. Pozván paní Jitkou Štenclovou, abych promluvil na vernisáži této její výstavy, vybavil jsem si opět příležitost, kdy jsem poprvé zřetelněji zaznamenal - abych to řekl odtažitě - fakt její výtvarné existence. V roce 1979, tedy před patnácti lety, jsem dostal za úkol připravit pro mezinárodní výstavu mladých talentů, činných v různých odvětvích užitého umění, výběr českých účastníků. A tak nás tehdy, na jaře následujícího roku 1980, [kdy byla tato výstava v Mnichově poprvé uspořádána (mimochodem: koná se od té doby, pokaždé s novou naší účastí, každoročně dodnes a stala se z ní ojedinělá, vysoce ceněná přehlídka tvořivého mládí nastupujícího slibně na samostatnou uměleckou dráhu) - tak nás tehdy v roce 1980] zároveň se čtyřmi skláři a jedním keramikem reprezentovala i Jitka Štenclová, jako jediná, leč myslím vzorová zástupkyně nejen oné krásnější a něžnější složky lidské komunity, nýbrž i oboru - textilu. V něm se předtím vzdělala speciálním studiem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (v letech 1972-1977) a jemu se pak v následujících letech věnovala soustavně, s pozoruhodnou invencí a pracovní intenzitou. To, že si díky kreativitě a činorodému zaujetí v tomto teritoriu výtvarné práce, zejména pro obor tapisérie tkané a paličkované, získala Jitka Štenclová nepřehlédnutelné místo, to by se dalo vyčíst i ze soupisu její výstavní aktivity doma i v zahraničí, který tu máme k dispozici jako heslovitou faktografii jejího uměleckého životopisu. Dvě data za četná jiná mohou posloužit jako symbolicky příznačná pro toto její postavení v oblasti volné textilní tvorby, rozvíjené převážně v dvojzvučném napětí a prolínání techniky tkaní a paličkování a posléze rozšiřující působnost tapisérie uvolněné ze spojení se zdí k volné závěsné kompozici a k textilnímu objektu napínajícímu ve vyprázdněném a jakoby zvoucím prostoru kubických pochromovaných konstrukcí svazky a proudy paprsků a sfér z perpetuálních textilních nití: V roce 1982 byl její triptych tapisérií odměněn významnou cenou na mezinárodním quadrienále uměleckých řemesel v Erfurtu a jiná, opět monumentální textilní kompozice "Čtvero ročních dob" z roku 1975 byla zakoupena do sbírek královské galerie v Bruselu, tedy v centru, které si svými současnými bienálními výstavami osobuje legitimně zásluhu o uplatnění krajky jako svéprávného prostředku volné umělecké výpovědi. - Krátce: všude tam - ať v domácím prostředí, nebo v cizině -, kde se konaly reprezentativní expozice moderní nebo současné československé či české krajky, se v průběhu osmdesátých let objevovalo jméno Jitky Štenclové jakožto jedné z příslušnic třetí, nejmladší generace. A podobně se stávaly její nové kreace součástí speciálních výstavních konfrontací současné české tapisérie v letech 1988-1991 - jedna z posledních výstav obzírajících členitý a pestrý terén a aktuální stav této umělecké disciplíny, konaná pod prostým a výstižným názvem "Tapisérie", proběhla v březnu a dubnu roku 1991 právě zde, v areálu Domu umění v Opavě, a Jitka Štenclová nebyla "pouze" jednou z více než dvou desítek vystavujících, nýbrž měla svou iniciativou, organizačním podílem a instalační účastí podstatnou zásluhu na tom, že se tu tato výstava uskutečnila. I tento úryvkovitý nástin by mohl sdostatek jednoznačně učinit zřejmým, co se stalo vlastní, takříkajíc osudovou doménou, v níž se realizovalo výtvarné snažení Jitky Štenclové. Výlučnost této její orientace na médium autorské volné textilie by ještě více potvrdilo, kdyby bylo možné vybavit si tu podrobněji a názorně široké dimenze obsahové a výrazové, do nichž autorka postupně rozprostřela svoje úsilí o vlastní uměleckou výpověď. Místo toho jen přibližné, rámcové slovo: v úhrnném pohledu na to, jak krystalizovalo její textilní dílo ve vývojových proměnách v běhu uplynulých let, kdy jsem je mohl jako vždy vstřícný, i když ne textilně erudovaný divák sledovat, vnímám s povděkem a uznáním, jak je od počátku modeluje, prosycuje a aktivuje jakási fundamentální vůle dát promluvit v souznění protilehlým světům bujivé přírody a měřického řádu, struktur a prostoru, lyrismu a racionality. Lépe to vystihuje kratičké vyznání, které vepsala Jitka Štenclová do katalogu oborové výstavy "Nová tapisérie", která přenesla v říjnu roku 1991 opavskou přehlídku do Prahy a ještě ji rozšířila; (cituji) "Mám ráda stromy v zimě. Fascinuje mne jejich holé větvoví, kresba a spleť čar proti blankytné obloze. Pomocí paličkované krajky se snažím už léta tento pocit obecněji vyjádřit. Zaujímá mne překrývání čar vedených v několika plánech či prostupech a oscilujících v přechodu ze dvou do třídimenzionálního prostoru a zpět. Žasnu nad změnami obrazů vzniklých pouhým obcházením objektu. Neživá geometrie života a živá geometrie věcí." Jistě - tento text se vztahuje především ke krajkovým fugám a fughettám, smím-li tak pojmenovat rozměrné, za sebou pravidelně vrstvené stěny- závoje Fraktálu a série větších i komorních krychlových objektů, které tehdy Jitka Štenclová vytvářela a v Opavě a v Praze postupně vystavila. Ale zároveň lze v něm zachytit i názvuk jiného sdělení: jakoby jemný pokyn, aby v jejím dosavadním výtvarném usilování, tolik a navenek "definitivně" soustředěném ke sféře krajky a tapisérie, nezůstala bez povšimnutí jakási skrytá a silná energie, jakési neutišitelné puzení artikulovat cosi, co textilní stavivo není schopno pojmout a plně vyslovit. Přítomnost tohoto hlubinného sklonu tušili citliví pozorovatelé a vykladači jejího díla, když mluvili o stálém hledačství jeho autorky. A nezdá se mi být lepším dokladem pro tento odhad tvůrčího nepokoje, nežli jsou opět slova, která Jitka Štenclová připojila ke svému medailonu v katalogu zmíněné již opavské výstavy. A dovolte mně je rovněž zde přečíst (cituji): "Ve své práci, podobně jako v umění vůbec, spatřuji nejenom možnost vyslovit nevyslovitelné, spatřit neviditelné, postihnout nepostižitelné, promýšlet nemyslitelné a uchopit neuchopitelné, nýbrž i putovat v neustálých návratech ke zdrojům našeho snažení, k prapůvodním prvkům, k dětství, k počátkům, a tím i ke smyslu toho všeho a ke koncům. Taková cesta vede zahradou neurčitostí, náznaků, mlhovin, čar a tvarů, které teprve pospolu o čemsi vypovídají, dosvědčujíce tak prvořadost kontextu, vzoru, tvaru a souznění. Poznání, bytí a láska měly by vlastně znamenat totéž, a to i v barvě." (konec citátu). Takto se vyznala Jitka Štenclová v roce 1991 a nevím, zda bych našel přiměřenější motto k tomu, co máme dnes, opět zde v Opavě, v jejím rodném městě, před očima a znovu cituji to výmluvné poslední slovo "a to i v barvě". A vskutku: barva, barvy, živá, akcentovaná, až opalizující barevnost nesou především poselství obrazů, s nimiž Jitka Štenclová zde poprvé předstupuje jako a v nichž dává poprvé netlumeně poznat jakoby dlouho utajovanou, ale konstitutivní složku svého výtvarného ingenia i nových tvůrčích ambicí. V roce 1991 získala skromné, přece však jen pro práci vymezené prostorové ústraní - okolnost důležitá zvláště proto, že přišla optimálně vhod nesporné niterné potřebě lidsky i umělecky vyzrálé osobnosti. Jenom sama autorka by mohla nejvýstižněji uchopit a podat motivy, tlak, nezbytnost onoho zlomového okamžiku, v němž dává stranou vlnu, bavlnu, len a namísto toho napíná plátno, bílé pole jako výzvu pro imaginaci a akrylové barvy; v němž namísto trpělivého a dlouhý čas vyžadujícího elaborování minuciézních textilních technik nastupuje dynamika uvolněného štětcového úhozu vedeného jasným, bystrým zrakem a jistou rukou.Tak se staly obrazy, malování v údobí těchto posledních už více než tří let hlavní, ba výlučnou náplní výtvarného sebepoznávání Jitky Štenclové, její umělecké sebeidentifikace. Přesněji a ve shodě s jejím vlastním skromným, zdrženlivým pohledem: směřuje k malbě, domáhá se ke světu obrazu, snaží se postihnout, definovat svůj obrazový svět. Nelze tu opomenout, v jakém znamení na tuto novou dráhu Jitka Štenclová naráz vstoupila - název prvního obrazu, který v roce 1991 namalovala, "Radost v uzavřeném prostoru", by mohl být dobře erbovním jménem pro to, co sytí všechny obrazy - oleje, akryly, tempery -, které budou následovat a které často ve dvojici nebo triptychu, malířsky zkoumají a vyčerpávají určité téma. V příznivém ovzduší výchozí a neustávající radosti se odvíjí tato nová malířská práce autorky. Pravím nová, neboť ke svým dnešním dílům by mohla Jitka Štenclová předložit řadu předstupňů vytvořených v čase studií na střední škole u profesora Vitíka i z pozdějších, takříkajíc textilních let. Malbu pociťovala vlastně vždy jako svou niternou a autentickou bázi, jsouc k ní navedena vlastně už v dětství, kdy dostala od prvního uměleckého pedagoga, akademického malíře - svého otce - olejové barvy a přiměřené technické návody. Spíše však než dřívější podoby malování, které jako důvěrný deník provázelo její textilní realizace - lyricky intonované obrázky - zátiší, portréty, interiéry, imaginativní kompozice - v jemném koloritu, spíše než tato privatissima se v přítomných obrazech objevují spojnice k některým charakteristickým výtvarným a významovým elementům, které zviditelňovala a rozpracovávala dříve v hustých tkáních či v transparentním síťoví tapisérií a objektů: čtverec, trojúhelník, elipsa, interiér fenomenalita přírody. Mocnosti barvy, modré, zelené, červené především, emocionální síla duhově měnivé barevnosti proměňují však tyto prvky, povyšují je do roviny symbolů a znaků, očišťují je od nějaké konkrétní podoby, nějakého určitého příběhu, od zobrazujícího detailu a přesto, či lépe právě proto zpřítomňují esenci člověka, jeho dramata, touhy, meze v pohybu, víření, křížení, protýkání, stoupání, zavíjení, v tryskání a ustalování barevných tónů. Názvy těchto obrazů - například "Kříž", "Večerní krajina", "Vítr v krajině" vyznačují ryze a plně osobní inspirační zdroje a popudy, ať jím byla rozpomínka na osobu, artefakt, reflexe duchovního zážitku, avšak nijak nás neomezují, nýbrž nechávají volný, otevřený přístup k tomu, abychom vnímali to principiální, tu podstatnou radost tvůrčího člověka. Mýlím se příliš, vykládám-li si tu tak výraznou a dynamickou barevnost obrazů Jitky Štenclové jako projev radostné vděčnosti za dar schopnosti tvořit? A smím se odvážit toho, abych ve zvučnosti a harmonii těchto barevných rejstříků viděl-slyšel tiché resonování polyfonie, kterou je její životní prostředí, její krásná rodina, její domov, v němž ostatně hudba, vybraná, znalecky chutnaná a na úrovni provozovaná zní jako živá, útěšná a inspirativní substance spoluutvářející genia loci tohoto jejího domu, této její, jí nejdražší pospolitosti. "Nořím se do hlubin" je název zatím posledního obrazu Jitky Štenclové. Rozumím tomu - a myslím, že opět v souladu s malířkou, před níž se - jak by řekla - teprve otevírají hlubiny malby. Neboť to je zřejmé, že tu nejde o nějakou nezávaznou náhodnou odbočku, nýbrž že se vydala s plným vědomím a odpovědností na cestu k obrazu. Že se rozhodla přispět, a to svým nezaměnitelným podílem, k zvučnosti a oslavě malby, aby v ní, jak si to předvídavě přála, "poznání, bytí a láska znamenaly totéž". Lze sdostatek zdůraznit, jak cenné je takovéto předsevzetí v našem čase, v našem jediném planetárním světě, týraném a ohroženém tak masivní nenávistí, intolerancí, zkázou, jak vzácný je každý hlas, každé zjevení krásy, dobra a lásky? Za to dlužno vzdát Jitce Štenclové díky a přát odvahu a zdar jejímu dalšímu hledačství.