1995 - Antonín Hartmann: NÁZNAKY A ZNAMENÍ

Náznaky a znamení Výstava obrazů a pastelů Jitky Štenclové Galerie bratří Čapků, Praha 5.12.-22.12.1995 V obecném povědomí byla Jitka Štenclová jednoznačně spojována s tvorbou textilní. K ní ji přivedla studia na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové, která ji disponovala zvláště pro uplatnění techniky paličkování v kategorii tapisérie. Účast na domácích a zahraničních přehlídkách oboru i samostatné výstavy ji prezentovaly jako autorku nepřehlédnutelného, osobitého projevu: tato její díla byla prodchnuta "duchem geometrie". Přesvědčivě to dosvědčovaly jak velké prostorové, transparentní architektury, tak série menších i větších objektů, v jejichž kovových konstrukcích napínaná sférická vinutí nití "zobrazují" dynamiku energetických toků a napětí. Na podzim loňského roku však představila Jitku Štenclovou její výstava v opavském Domě umění v překvapivé proměně tvůrčí orientace - jako malířku. Otevření této nové "cesty" dokumentoval tam výběr obrazů z let 1991 - 1994 a recentní práce z následujícího roku ji stvrzují. Tyto obrazy a kresby mají ovšem svou "prehistorii": Dříve než přišla na UMPRUM, absolvovala Jitka Štenclová výtvarnou školu ve třídě Aloise Vitíka a malování bylo vždy tajným, byť ne kontinuálním doprovodem jejího textilního směřování. Tato malířská privatissima přetavovala prožitky a reflexe ponejvíce do lyricky laděných, imaginativních kompozic v jemném koloritu. Poté, co se začne Jitka Štenclová věnovat malování soustavně, pronikne malba, tak dlouho přítomná pouze "ponorně", na její plátna v živé a bohatě instrumentované znělosti akrylových barev. Stává se postupně svébytným tématem obrazů, které jakoby zakoušely tu pravou a plnou radost - jednou z velkých harmonií modré a červené a zelené, podruhé z rozhýbání pestrých barevných třásní do hebké, opalizující matérie malby, jindy z jejího sublimování do prosvětleného média. V této malbou zaplněné a skrze ni primárně zvýznamněné obrazové ploše může Jitka Štenclová evokovat náčrt uzavřeného prostoru i esenci volné krajiny, příměr vesmírného dění i symbol biblického dramatu. Geometrické "figury", v nichž už dříve a jinde nalézala svou znakovou řeč, usiluje artikulovat tak, aby bylo patrné - v uměřeném, a tím niternějším výrazu - zacílení k duchovnímu obsahu, které tato díla vnitřně spojuje a které jejich autorku přiřazuje k jedné aktuálně živé linii našeho současného umění. PhDr.Antonín Hartmann